Od čtrnáct let, jsem si přála irského vlkodava. Můj životní sen se mi konečně splnil až o osm let později (přesněji 14.ledna 2007), kdy jsme si přivezli domů krásnou a vyděšenou Athénu Blance Beauté. Do této chvíle neznala nikoho jiného než svou chovatelku, maminku a sourozence. Na lidské pohlazení nebyla vůbec zvyklá a my jsme se báli, že tohle nedopadne dobře. Postupem času jsme se pro ni stali její smečkou a naprosto se nám oddala. Teď je z ní moudrý, klidný a vyrovnaný člen rodiny, který je na nás neuvěřitelně vázaný. Není to žádná výstavní krasavice, ale její báječná povaha překvapuje každého, kdo ji pozná.
Většina lidí si pořídí irského vlkodava, protože chce velkého psa, kterého se bude každý bát a který bude vzbuzovat respekt. Takový člověk ale neví, že irský vlkodav není jen pes. Svou povahou Vám dokáže, že je jedním z vás. Bere vás jako svou smečku a snaží se být jako vy. Je neuvěřitelně citlivý a chápavý.
Přála jsem si vlkodava ne jen kvůli jeho velikosti, ale hlavně jeho mírné povaze. Říká se, že ten, kdo má v rodině malé děti a přál by si velkého psa, tak je nejlepší právě vlkodav. Mohu to potvrdit. Mám skoro dvouletou dcerku a nikdy nebyl žádný problém. Nikdy jsme nedávali ani jedné důvod žárlit a teď se mají opravdu moc rády a z Athénky je teta Áta.
Jakmile jsme Athénu uchovnili, začali jsme uvažovat o štěňátkách a o chovatelské stanici. Zažádali jsme si tedy o název a za pár dní vznikla chovná stanice s názvem Athenopolis. Když s námi pár týdnů vydržíte, tak zjistíte o Athénce a později i o štěňátkách úplně všechno a já doufám, že se mezi vámi najde i ten, který si nějaké ze štěňátek oblíbí a bude ho chtít mít víc než jen přes obrazovku…